Rozhovor s Nikolou Křístkem, odborným garantem a vedoucím projektu Rozvoj demokratické kultury na školách Prahy 11

Mohl byste se občanům Jižního Města představit? Jaký máte vztah k Praze 11?

Jsem původem ze severní Moravy. Už jako malý kluk jsem se učil, že v našem hlavním městě je nějaký Jižák, že to je panelákové město přilepené k historické Praze. Přes záběry z televize nebo hip hopové texty jsem si vyrobil naivní představu o odlidštěném prostoru bez života. Přitom můj rodný Havířov míval taky pověst panelákového města. Kdo tam někdy byl, potvrdí, že tam sice je řada vysokých domů, ale mezi nimi se nachází spousta malebných míst a vitality. Když jsem měl později možnost se Jižáku dotknout, projít se jím, seznámit se s lidmi, co dělají sport, sociální práci, co tam normálně bydlí, vracely se mi pocity z mého rodného města. Nedávno mi došlo, že i počtem obyvatel se dají Havířov a Jižák srovnat. Je to podle mě svébytné město v hlavním městě a má své osobité kouzlo.

Měl jste před projektem nějaké zkušenosti se školami na Praze 11?

Vedl jsem před deseti lety kompetenční kurz pro aktivní rodiče a zakladatele škol. Zrodila se při něm iniciativa, která později vedla k založení Školy Vitae, jedné z malých soukromých škol na Jedenáctce. Se školou dlouhodobě spolupracuji, jeden čas jsem v ní byl i několikrát týdně, a to mi Prahu 11 dost přiblížilo.

V projektu se ale věnujeme rozvoji nesrovnatelně větších škol. Na dvou podobných jsem v devadesátých letech učil, ale to není zkušenost, ze které se dá moc čerpat. Doba se posunula a školy s ní.

Projekt míří na rozvoj demokratické kultury na školách. Patří demokracie do škol?

Demokracie patří do škol stejně jako do nemocnic, firem nebo úřadů. Neznamená, že každý má vždycky rozhodovat o všem, ale že každý má právo na to, aby byl jeho hlas slyšet. Žijeme v době složitých organizací, jsou rozdělené role, odpovědnosti a pravomoci, nemáme všichni stejné postavení. Veřejná škola není prostor pro přímou demokracii. Naproti tomu je prostorem, kde mají být vidět demokratické mechanismy jako je diskuze, společné rozhodování, transparentní výběr z řady řešení, ohled na potřeby těch, kteří jsou v menšině nebo v nevýhodném postavení. Díky tomu se může každé dítě i každý pracovník cítit jako hodnotná součástí učící se komunity. Vzniká pocit bezpečí a přijetí, psychologický předpoklad pro učení, které je posláním školy.

Jak tedy v projektu chcete demokracii rozvíjet?

Jen tak, jak ji chtějí rozvíjet aktéři té které školy. Když jim demokratický přístup nepřipadá důležitý, krátký projekt s tím nehne. Škola ale není monolit. Žijí, učí se a pracují v ní lidé, kteří vytvářejí skupiny se společným zájmem, říkáme jim školní instituce. Řada takových skupin má dokonce zakotvení v zákoně, například školská rada, pedagogická rada nebo žákovská samospráva. Některé si škola vytváří sama, jiné se vytvářejí kolem školy, mluvím třeba o klubech přátel školy a podobně. V našem projektu nabízíme těmto skupinám spolupráci a podporu, fandíme jim a nabízíme jim možnosti pro rozvoj. Vždy ale jednáme po dohodě s vedením, protože konečnou zodpovědnost za dění ve škole nese její ředitel.

Říkáte, že projekt je krátký. Za dva roky se ale dá udělat mnoho, nemyslíte?

Za dva roky se dá postavit dům, zhubnout dvacet kilo nebo procestovat svět. Ve škole, navíc ve škole se stovkou zaměstnanců a dvěma tisíci dětí a rodičů, můžete postavit další patro, přepsat školní dokumenty a podobně, ale s postoji a dovednostmi tak viditelně nehnete.

Můžete začít nějakou myšlenku propagovat, intenzivně pracovat s několika lidmi nebo skupinami a doufat, že jim nadšení vydrží a že po skončení projektu budou dále sami pokračovat. Nemělo by to smysl, kdyby se za projekt nepostavila radnice, která plánuje rozvoj demokratické kultury dále podporovat. Asi na to nebude tolik peněz, kolik nám teď nabídl Evropský strukturální fond a magistrát, ale když uděláme dobrý rozjezd, stačí sem tam přidat trochu paliva a hledat cestu, která jede samospádem.

Jak měl vlastně projekt na školách reálně vypadat?

Kvůli covidu úplně jinak, než jsme si představovali. Měli jsme v plánu pořádat evaluační a vzdělávací setkání v malých skupinách, s celými učitelskými sbory plánovat školní projekt a pomáhat s jeho realizací. Epidemie C-19 nám vzala možnost do škol chodit. To ale není to nejhorší. Ta doba všechny strašně unavila. Nemůžete po lidech vyčerpaných civěním do monitoru, obavami o své blízké, stresem z omezeného kontaktu s kamarády a rodinou… asi nemusím dále pokračovat… nemůžete zkrátka očekávat, že se budou soustředit na rozvoj demokratické kultury ve škole. Že budou věnovat hodiny a hodiny času organizovaným setkáním, číst si nabízené manuály, oponovat jednací řády, nahánět ostatní na společné akce… To je dobrý program do období relativního klidu, ve kterém jsme žili před covidem, ale ne na dobu, kdy nevíte, jestli do školy půjdete v pondělí nebo příští rok.

Jak se s touto zátěží plánujete vypořádat?

Plán máme. První rok jsme vytěžili online prostředí, co to šlo. Na osmi školách proběhla evaluační setkání se zástupci dětí, rodičů, učitelů a členů školských rad. Využívali jsme metodiku Centra občanského vzdělávání, která byla upravena pro videokonference. Chystáme další, druhé kolo evaluace. Jestli se nám podaří projekt prodloužit, zvládneme možná i třetí. Hodnota výstupů se násobí počtem kol. To první je spíše seznamovací, orientační.

Budeme pokračovat v setkáních učitelů – koordinátorů žákovské samosprávy a školních parlamentů. Připravujeme sérii tematických bloků pro členy školských rad a kandidáty do dalších voleb tohoto školního orgánu. To vše je, i když s pochopitelnými omezeními, možné realizovat online. Máme zkušenost z prvního roku realizace, kdy několik těchto online relací proběhlo, budeme rádi, když se budeme moci potkávat osobně.

Největší část dotace ale míří na rozvojové programy, které si školy definují samy. S některými školami jsme už definovali rámcovou podobu jejich školního projektu, na počátku dalšího školního roku dokončíme plánování rozvojových aktivit s dalšími a budeme je realizovat. Mají probíhat především formou výjezdních programů školních týmů, týmů žákovských parlamentů a případně třídních kolektivů. Tam jsme závislí na přísnosti protiepidemických opatření. Máme naději, že v průběhu příštího školního roku zvládneme větší část – když magistrát schválí naši žádost o prodloužení projektu, budeme ve větším klidu pokračovat i v tom následujícím školním roce, tedy 2022-2023.

Projekt je hodně inovativní, máte dostatek lidí, kteří mohou školám účinně pomáhat?

Školy si pomáhají především samy. Z rozpočtu projektu přispíváme na roli takzvaných interních průvodců, pracovníků školy, kteří na ní koordinují aktivity projektu. Tyto interní průvodce jmenují ředitelé.

Dále máme skupinu externích průvodců. Ti mají různé role. Velkou část z nich tvoří průvodci evaluací, kteří byli vyškoleni naším strategickým partnerem, Centrem občanského vzdělávání. Díky tomu je evaluace poměrně nezávislá na pracovnících radnice a postupně se nám daří odbourávat obavy z toho, že školy chceme kontrolovat nebo při něčem nachytat. Důvěra přichází s časem…

Podařilo se nám angažovat i další specialisty na oblast školských rad a žákovské samosprávy. Ti mají velký odborný zájem na našem projektu, práce na něm je opravdu inspirující. Další odborníky zajistíme formou nákupu služeb. Jde nám hlavně o kvalitu, budeme se snažit využívat i ty, kteří se školami již spolupracují.

Díky za rozhovor.

Medailonek

Kdo je Nikola Křístek?

Bývalý učitel MŠ, ZŠ i gymnázia. Lektor vzdělávacích kurzů. Manažer rozvojových projektů neziskových organizací, firem i státních úřadů. Evaluátor vzdělávacích programů a dopadů intervencí MŠMT. Konzultant pro rozvoj klíčových kompetencí, projektové výuky, efektivity školských rad a dalších školních institucí.